Jak vznikly Hašle?

Příběh naší předsedkyně Míši

Když  mi   bylo 2,5  roku    nechala mě   dětská   lékařka  přechodit    pětkrát  zápal  plic  kromě   nachlazení   jsem  neměla  žádné  jiné  příznaky . Jak  moc   fatální  to  bylo , když    jsem  se  ocitla  jako  malé  dítko   na  JIP  a   dýchal  za  mě   přístroj . Bojovala jsem   jako   válečník    v rozhodující   bitvě .  A  vzhledem  k tomu, že  mi nedávali  žádnou  šanci na  přežití  . Toto  bylo  pro  moje   rodiče  zdrcující  .  Nicméně  jsem   svůj  boj  vyhrála . Stal  se  ze  mě  však  jiný  človíček   . Jakmile   jsem  nastoupila  do  školy , měla  jsem   jasný  cíl    být  chirurg .

Časem   se   moje  specializace  vytříbila  a  měla  jsem  sen  stát   se  neurochirurgem . Ve   škole  jsem   studovala   dva  jazyky  německý  a  francouzský  .  Přišla  doba  přihlášek   a  já  ji  podala   na  Francouszko – České  lyceum  a  druhou  na  zdravotní  školu .

Člověk   míní  okolnosti  mění .  Týden  před   příjmacími  testy  jsem   dostala  těžký  astmatický  záchvat  s následkem  klinické   smrti . Píchali  mi  do  srdce    adrenalin , dávali  elektrošoky  . Stabilní  v hlubokém  bezvědomí   bez   reakce na vpich   , mě  opět  čekalo  ARO . Sedm  dní  v hlubokém  bezvědomí   třináct   minut   bez  kyslíku   bilance , která  nebyla  ani za  mák   přívětivá . Probuzení  na  ARO a  nemoci  se   pohnout  byl  další   šok . A  začal  další  a  hodně   tvrdý  boj  se z toho  dostat . Boj  to  byl  urputný  plný  emocí   smíchu  a  slz . Na ARO   za  mnou  chodily   rehabilitační  sestry  a  na  dnešní  dobu  docela   neortodoxní  metoda  rehabilitace , ale  z dnešního  pohledu    musím  uznat , že v jednoduchosti je  síla . A věřím v to  dodnes .

Jakmile  jsem  začala  neohrabaně   hýbat  rukou   už  mi  nic  nestálo  v cestě  dalším  pokrokům .  Vytáhli  mi  tracheu , která za mě  dýchala . A jen těžko  uvěřit , že  na  tak  smutném oddělení  si  lze  najít  přátele . Člověk  má   nevěřitelnou  spoustu  času  na  přemýšlení  a  přehodnocování .

Můj sen  se  rozplynul  jako  pára  nad  hrncem  a  nikdo  netušil  jak   velký  pokrok  udělám .

Po  měsíci  mě  přestěhovali  na   dětské  oddělení  , kde  jsem  opravdu  intenzivně  rehabilitovala   tedy  dokud  jsem  nepropotila   tričko  nebo  nerozplakala k neutišení . Někdy  v té  době  za  mnou  do  nemocnice  nastoupila  máma   a  pomáhala  mi  s rehabilitací   přes  den  a   po  večerech  četla  encyklopedie . Jak  se  totiž  ukázalo   místo  emocí které   mozek   přeruší jako první   toto  mi  zůstalo  zachováno a   narušenou  jsem  měla  jemnou motoriku . Postupně jsem  hýbala  celým  tělem , ale  nechodila .Párkrát  se   postavila , ale  dál  nic. Rodiče  mi  tedy  koupily  invalidní  vozík . Nikdo  nevěděl  jestli  budu někdy  chodit.  Za  měsíc  po koupi  jsem  zkoušela   chodit .  Nakonec  se to   povedlo  .

Udělala jsem  si   školu to byl  můj   hnací  motor .  Nějaký  čas  cestovala . A i když  mi  to  nebylo  vlastní  vdala  se .

Po  čtyřech  letech  manželství  se  u  manžela  naplno  rozjela  bipolární afektivní porucha . Bylo to  složité  období . Jednou  jsem  nebyla  doma   a  manžel  spáchal    sebevraždu. Všechny  tyhle  události   mě  vedli  k zamyšlení  jak  pomáhat  jiným .

A  vznikly  Hašle , které  letos  oslaví  šest  let své  existence   .

Pomáháme  tam  kde  je  třeba  po  celé ČR . Děti  si  nevybíráme  prostě  pomáháme  každým  nebylo   dáno  do  vínku  na  růžích  ustláno .